Umělá inteligence mi během několika měsíců umožnila dělat věci, o kterých jsem ještě nedávno věděl, že je sám jednoduše neumím. Zároveň jsem ale zjistil něco, co jsem nečekal: problém už není jen v tom, co všechno dokážu. Problém začíná být v tom, jestli moje hlava vůbec stíhá tempo, které mi AI umožňuje.
Několik let jsem se například snažil vytvořit webovou stránku preklady-hrochova.cz podle svých představ. Programovat trochu umím. HTML, CSS, základy dalších technologií – dost na to, abych věděl, čeho chci dosáhnout, ale ne vždy dost na to, abych to skutečně naprogramoval.
Typickým problémem byl responzivní web. Něco fungovalo na počítači, ale rozpadlo se na telefonu. Opravil jsem jednu věc a pokazila se jiná. Četl jsem dokumentaci, hledal řešení, zkoušel kód. Někam jsem se dostal, ale moje představa byla vždy o kus dál než moje programátorské schopnosti.
Pak přišel vibe coding.
Najednou jsem mohl AI popsat, co chci. Ukázat jí problém. Nechat si navrhnout řešení. Něco nefungovalo? Popsal jsem chybu a za pár sekund přišla oprava. Za několik hodin jsem se dostal dál než předtím za velmi dlouhou dobu.
Bylo to skoro návykové.
Co předtím znamenalo večer studování dokumentace, pokusů a omylů, bylo najednou vyřešené během několika minut. Člověk dostane první výsledek a okamžitě ho napadne další věc.
„Ještě bych mohl změnit tohle.“
Hotovo.
„A co kdyby stránka na mobilu vypadala takhle?“
Hotovo.
„Přidej tam ještě…“
Hotovo.
A právě tady jsem narazil na něco, o čem se podle mě při debatách o umělé inteligenci mluví méně.
Zmizely přestávky na přemýšlení
Když jsem problém řešil sám, přirozeně jsem se zastavoval. Něco jsem nevěděl. Musel jsem hledat. Přečíst si návod. Vyzkoušet řešení. Jít se projít. Někdy jsem na problém přišel až druhý den.
Technická překážka byla současně přestávkou pro hlavu.
S AI tahle překážka často zmizí.
Model neřekne: „Tohle si dnes prostuduj a zítra budeme pokračovat.“ Odpoví během několika sekund. A po odpovědi může následovat další prompt, další a další.
Po hodině nebo dvou takové práce jsem několikrát zjistil, že mám v hlavě úplně prázdno.
Ne proto, že bych nic neudělal. Právě naopak. Udělal jsem toho neuvěřitelně mnoho.
Jenže můj mozek zřejmě nebyl stavěný na to, aby hodinu bez přestávky rozhodoval o problémech, které se před ním vyřeší rychlostí několika desítek sekund.
Začal jsem si pro to používat výraz kognitivní urychlovač.
AI totiž nezrychluje pouze samotnou práci. Zrychluje i sled rozhodnutí, která při ní člověk dělá.
Dřív byl limit technický. Teď může být kognitivní.
Právě to mi na současné AI připadá fascinující.
Dává nám schopnosti, které jsme předtím neměli.
Nejsem profesionální programátor. Přesto dnes dokážu s pomocí AI vytvořit věci, na které bych ještě před pár lety potřeboval člověka s výrazně hlubší znalostí programování.
To není maličkost.
Je to trochu podobné, jako kdyby člověk, který umí několik akordů na kytaru, najednou dostal možnost řídit celý orchestr. Pořád musí vědět, jakou hudbu chce slyšet. Nemusí ale osobně ovládat každý nástroj.
Jenže právě tady vzniká druhá strana problému.
Pokud nechám AI rozhodovat úplně o všem, mohu sice produkovat více, ale přestat rozumět tomu, co vlastně vzniká.
Výzkumníci Microsoft Research v roce 2025 zkoumali používání generativní AI u 319 znalostních pracovníků. Vyšší důvěra v AI byla spojena s menším zapojením kritického myšlení. Zároveň zjistili, že se naše přemýšlení při práci s AI částečně přesouvá: místo samotného vytváření řešení více ověřujeme, integrujeme a kontrolujeme to, co vytvořil model.
To nemusí být automaticky špatně. Je to ale jiný způsob práce.
Nechci se AI vzdát. Potřebuji ji brzdit.
Nabízí se jednoduchá reakce: AI nás odnaučí přemýšlet, takže bychom ji měli používat méně.
To mi připadá příliš jednoduché.
Já se těch nových schopností vzdát nechci.
Když mi AI umožňuje naprogramovat něco, co bych předtím nedokázal, je to fantastický nástroj. Když během několika minut dokážu prozkoumat několik variant řešení, je to schopnost, kterou bych si před pár lety těžko představoval.
Otázkou podle mě není, zda AI používat.
Otázkou je jak ji používat tak, aby člověku zůstalo vlastní přemýšlení.
Postupně proto zjišťuji, že při práci s AI musím dělat něco paradoxního:
záměrně zpomalovat.
Po určité době přestat promptovat.
Zavřít editor.
Projít se.
A položit si bez pomoci AI několik obyčejných otázek:
Co jsem vlastně vytvořil?
Rozumím tomu?
Je to opravdu řešení mého problému, nebo jsem jen následoval návrhy modelu?
Co chci udělat dál já?
Microsoft Research dnes podobný problém popisuje jako hledání cesty od AI coby pouhého „asistenta“ k AI jako skutečnému nástroji pro myšlení – tedy systému, který naše přemýšlení nenahrazuje, ale pomáhá ho rozvíjet.
Možná právě to bude jedna z dovedností, které se budeme muset v době umělé inteligence teprve naučit.
Dříve jsme se učili pracovat rychleji.
Teď se možná budeme muset naučit poznat okamžik, kdy je lepší přestat zrychlovat.
Protože AI může být rychlá téměř bez omezení.
Naše hlava ne.